Pardubice - Pohádková zahrada je místem, kde našla svůj život zvířata, jejichž život nebyl úplně růžový. Bydlí tu ti, kteří už nemohli zůstat ve svém původním domově. Starají se zde o řadu hendikepovaných zvířat. Každý rok pomáhají i osiřelým mláďátkům. Jaký byl rok 2024, jsme si povídali s majitelkou Romanou Vojířovou.
"Často jsem si připadala, jako když plavu v rozbouřeném moři. Chvílemi jsem skákala na vlnách, výskala radostí a úžasem. Chvílemi jsem měla co dělat, abych to uplavala a neutopila se. Hned na začátku roku se s námi rozloučil náš jednooký králíček Quido. Hendykepovaný papoušek Rickoušek se konečně začal zlepšovat po dlouhé nemoci a já se mohla trochu nadechnout. Než jsem stihla chytit druhý dech, hodil nám někdo ke zdi Pohádkové zahrady krabici plnou morčecích maminek i s dětmi. V mrazu se choulili v papírové krabici a já si poprvé řekla, to bude náročný rok. Dva dny na to, k nim přibyl vyhozený králíček," popisuje začátak roku Romana Vojířová a dodává leden nás nenechal ani na chvíli vydechnout a jako by předznamenal celý další rok.
"V únoru mě opustila moje kamarádka Malá Číča. Našla jsem ji spát pod stromem u cesty. A než jsem stihla osušit slzy byl tu březen a s ním přišlo maličkaté mufloní miminko Jonatán. Na začátku dubna nás naprosto nečekaně opustil náš kamarád koníček Blesk a já si říkala, už dost odchodů prosím. Aby Jonýskovi nebylo smutno, poslal mu život do cesty sestřičku v podobě maličkaté ovečky vřesové, kterou jsme pojmenovali Anička. Jenže ani její příchod nebyl úplně jednoduchý. Anička měla těžký zápal plic a o její život jsme bojovali dlouhé měsíce. Dnes na konci roku je z ní parádní velká ovenka, která mě v rozběhu klidně sejme a složí k zemi," pokračuje ve vyprávění Vojířová. A člověk si říká, co všechno se dá zvládnout během pár měsíců. Vypravování, ale nekončí.
"Mezitím mi rukama prošlo několik holubích miminek, zraněné hrdličky, ježečci, pár sýkorek. A protože zachráněných zvířátek a zvířátek, která akutně potřebují pomoc je víc a víc, rozhodli jsme se vybudovat karanténu s ošetřovnou. V květnu jsme vyhlásili sbírku na její vybudování. Mezitím náš společný příběh opustila stařičká Terezka (pejsek). Ve věku téměř 20ti let na to už sice měla nárok, ale i tak to bylo velmi smutné rozloučení. Zůstalo po ní prázdno a hoodně vzpomínek. Během léta jsme stihli zrenovovat a přestavět skoro všechny voliéry a do jedné z nich přibyl páreček Mar stepních. Druhou obývala zachráněná kavčata a v dalších se zotavovala parta papoušků. Další z odchodů, který nás opravdu hodně zasáhl byl odchod naší kamarádky, kačenky Saturninky. Co na tom, že byla stará. Nejstarší z celé zahrady. Saturninka byla ikona. Odešla Martinovi v náručí a zbylo po ní prázdné místo, které se jen tak nezaplní,"až se z příběhu hrnou slzy do očí majitelky Pohádkové zahrady.
"O prázdninách jsme si říkali, že už bychom si zasloužili chvilku klidu a do našich životů vstoupil Kjůt. Nikdo z nás předtím nežil s klokanem, natož s klokaním miminkem. Najednou byl tu, neměl maminku, byl roztomilý a vedle Aničky a Jonatánka to bylo další miminko, které potřebuje opatrovat 24/7," s radostí v hlase pokračuje ve vyprávění Vojířová.
"Hned v září nás pěkně potrápila Májenka, která si vymyslela zánět dělohy. Operace a následná reoperace, léčení a rekonvalescence. Můj strach a probdělé noci. Myslela jsem si, že víc už nezvládnu. Osud mi poslal do cesty 10 maličkatých ještě slepých vyhozených koťátek. Rázem se ze mě stala kočičí máma. K malému Jonýskovi, Aničce a Májence po operaci přibyla péče o 10 kotěcích miminek," v Pohádkové zahradě je to opravdu jeden zvrat za druhým.
"Sotva jsme si stihli jakž takž zaběhnout rytmus, přišla velká voda, povodně a s nimi asi ty nejvíc náročné chvíle, co jsem kdy zažila. Evakuace mých zvířecích přátel. Prázdná Pohádková zahrada. Voda, voda, voda...divoká řeka přímo za plotem zahrady, noční hlídky a všudypřítomný strach. Když byli mí zvířecí přátelé zase zpátky v zahradě, konečně jsem si mohla oddechnout," velká voda se nevyhnula ani takovým místům.
"V říjnu se s námi rozloučila naše slepičí kamarádka Miluška. Brojleři nemají dlouhý život. Miluška ten svůj uměla prožít několik let a naplno," tolik smutku v jeden rok.
"V tom všem jsme ještě zvládali stavět karanténu s ošetřovnou abychom do ní na podzim mohli ubytovat první zachráněná zvířátka. V tu dobu už to ale bylo asi i na mě moc a já nejdřív skončila v nemocnici s hypoglikemii a extrémně nízkým tlakem aby se pak ukázalo, že mám boreliozu. Ležet jsem zvládla celé 3 dny. Přišla další holoubata, další zranění holubi, další králíčci, další morčátka, další nemocní papoušci, další koťátka," neuvěřitelná síla majitelky azylu.
"Tok zvířecích kamarádů, kteří potřebují pomoc je téměř nepřetržitý. V tom všem běháme 24 hodin denně my čtyři. Já Romča, Pepíno, Martin a Lůca. Snažíme se udělat tenhle svět hezčí alespoň pro těch pár zvířecích bytostí, které nám osud poslal do cesty," dovysvětluje Vojířová.
"Takový byl náš rok - Plný odchodů a rozloučení s těmi, kteří se nesmazatelně propsali do našich životů. Plný nových začátků se zvířecími dětmi, plný nových začátků pro zvířecí bytosti, kterým jsme vrátili svobodu a nebo dali šanci na lepší život tam, kde je budou milovat.Rok 2024 byl náročný, podařilo se nám v něm zachránit 152 životů. Když se dnes za ním ohlížím, stálo za to, ho prožít. Každou každičkou chvíli," uzavírá opravdu velmi naplněný rok 2024 Romana Vojířová, majitelka Pohádkové zahrady, azylu pro zvířata v centru Pardubic.
