Pardubice - Vojtěch z Pernštejna zemřel 17. března 1534 v Praze. Po několika dnech bylo jeho tělo dopraveno do Pardubic, kde byl slavnostně pohřben v kostele sv. Bartoloměje. Později jeho hrobku završil nádherný náhrobek, na kterém je Vojtěch vyobrazen v rytířské zbroji. Po 490 letech si toto výročí připomenuli návštěvníci připravených akcí v samotném kostele a na pardubickém zámku.
„Právě za doby Vojtěcha z Pernštejna se začalo používat rčení Skví se jako Pardubice. Pozval sem architekty, malíře, kamenosochaře a další umělce, kteří po novém způsobu, který znali z Itálie, vyzdobili nejen samotné šlechtické sídlo, ale i mnohé domy měšťanů. Také do Čech zavedl výrobu terakotových ostění, později použitých i v Pardubicích, která s typickou cihlovou barvou dodnes rámují mnohá okna na Pernštýnském náměstí i na dalších památkách v okolí. Nádherný zámecký portál, tedy vstupní brána za kamenným mostkem, vznikl za Vojtěcha z Pernštejna, i když osazen byl až po jeho smrti,“ připomenul náměstek hejtmana Pardubického kraje a jeden z organizátorů roku Vojtěcha z Pernštejna Roman Línek.
Na panovníka vzpomínali lidé při zádušní mši v zaplněném kostele sv. Bartoloměje. Arciděkan Jan Uhlíř připomenul jeho tolerantní postoj k náboženské svobodě. Sám Vojtěch přestoupil od katolíků k utrakvistům, ale blízko měl díky své matce i k Jednotě bratrské. Jeho názory můžeme odvozovat z nástěnných obrazů s biblickými tématy v rytířských sálech pardubického zámku, které zde nechal namalovat. Na zádušní mši se také děkovalo Vojtěchovi za vše, co dalším generacím zanechal, jak naznačovaly i jednotlivé nápisy před presbytářem doplněné rozkvetlými ratolestmi.
Historik Petr Vorel je přesvědčený, že se o Vojtěchovi z Pernštejna časem dozvíme více: „Teprve nedávno se nám otevřely zahraniční archivy. Nemáme moc přímých dokumentů o jeho životě a aktivitách na pardubickém zámku, ale mnohé se dozvídáme z dokumentů jeho současníků, kteří s ním přišli do styku, třeba z korespondence s králem a různými šlechtici. Zatím nebyla zcela popsána jeho role v zahraniční politice, která byla docela významná.“
Dnes netušíme, zda měl Vojtěch z Pernštejna šťastný život. Jeho zevnějšek charakterizovaly zrzavé vlasy a jedno šilhající oko. Vyrůstal v blahobytu a zřejmě studoval v zahraničí, asi v Itálii. Své manželky si sám nevybíral. Poprvé ho oženili už v 17 letech. První žena Markéta z Postupic mu sice dala syna Ludvíka, ale zemřela poměrně mladá: S druhou ženou, Johankou z Vartmberka, si podle všeho příliš nerozuměl, jak naznačuje Vojtěchova poslední vůle z roku 1531. Měl také řadu odpůrců mezi českou šlechtou, které se nelíbilo, že mu otec předal úřad vrchního hofmistra v jeho 24 letech. V závěru života ho trápily podobné nemoci pohybového ústrojí, jako jeho otce. Zemřel v nedožitých 44 letech.
„I za tu dobu toho hodně dosáhl a mnohé z toho vydrželo po celá staletí. Pokračoval v rybníkářství na Pardubicku i v jižních Čechách, kde vlastnil sídlo na Hluboké, nechal vybudovat nový zámecký areál v Chlumci nad Cidlinou (nedochoval se), rozšířil pardubický zámek, a také třeba Nové Město nad Metují mu dodnes vděčí za svůj půvab, což můžeme vidět na jeho náměstí. Tam byly na jedné domovní frontě rekonstruovány podle dochovaných prvků obloučkové renesanční štíty právě z doby Vojtěcha z Pernštejna,“ dodal Petr Vorel.
