Chrudim - Do zdravotnictví přivedla Pavla Holana tak trochu náhoda. Po gymnáziu zvažoval, kam se budou jeho kroky ubírat dál. Měl známou, která pracovala na zdravotnické škole, tak se rozhodl, že zkusí dvouletou nástavbu. Alespoň třeba na rok, pak se uvidí. Nikdy už z rozjetého vlaku nevystoupil. V současné době působí jako vrchní sestra na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) Chrudimské nemocnice.
„Člověka musí to, co dělá, bavit. Jinak se taková práce nedá dělat,“ konstatoval zdravotník, který už několik desítek let působí u jednoho zaměstnavatele. „Rozhodně nepatřím mezi ty, co mají pocit, že by se mělo v životě vystřídat více zaměstnání. Já jsem věrný provozům, které se zaměřují na intenzivní péči,“ podotkl.
Komunikace a chuť se učit - základní esence intenzivní péče
„Jde o obor, kde je velmi důležitá komunikace, a to jak s pacienty, jejich blízkými nebo mezi zdravotníky. Pokud je člověk sociálně zdatný, může to být velká výhoda pro tuto práci,“ poznamenal a dodal,že pro práci na ARO je důležitá i kvalitní teoretická příprava.
„Těžko může někdo někomu pomáhat, když oboru nerozumí. Člověk se v ošetřovatelství musí neustále vzdělávat. Přicházejí nové postupy, přístupy, přístroje. Pořád je potřeba učit se novým věcem. Nejhezčí je, když vám někdo poděkuje za to, že jste mu ulevil od bolesti,“ vysvětluje a nepopírá, že někdy přicházejí i krušné chvíle. „Stále je potřeba počítat s tím, že v této práci jde o život člověka. Proto musíte být připraveni na akutní stres a nějak se s ním vypořádat. Také pacienti s chronickým onemocněním ve stadiu selhávání vitálních funkcí jsou nároční na psychiku ošetřujícího personálu a mnohdy i velkou fyzickou zátěží,“ přiznal Holan, pro něhož je nejlepším ventilem široká paleta zájmů.
Své znalosti rád předává dál
„Mám rád sport. Nebo když chci opravdu vypnout, pustím se do nějaké jednotvárné práce, jako je třeba sekání špalků. Případně se jdu hrabat v hlíně,“ usmíval se zkušený zdravotník. „Někdy ale nastanou i chvíle, kdy člověk přijde domů, pustí televizi a s prominutím jen kouká do blba,“ doplnil také, že původně chtěl být učitelem.
„Vždycky mě bavilo předávat někomu znalosti. Jsem rád, že i ve své současné pozici to mohu alespoň částečně dělat. Když jsem začal studovat zdravotnickou školu, byli jsme ve třídě dva,“ zavzpomínal. Zástupkyň něžného pohlaví bylo podle jeho slov pětatřicet. „Už tehdy bylo cítit, že si tento obor mužů váží. Až jsem měl trochu pocit, že jsem příliš adorován a že si to snad ani nezasloužím,“ přiznal s úsměvem. „Rozhodně jsem se necítil tak, že by se na mne díval někdo skrz prsty, že působím v ryze ženském oboru.”
Muži a ženy se doplňují
„Myslím, že je dobře, že se objevilo více mužů v ošetřovatelství. S ženami se mohou vzájemně doplňovat a vypomáhat si. Například muži mohou přispět třeba tím, že mají větší fyzickou sílu při manipulaci s pacienty, zatímco ženy zase mohou mužům pomoci s činností, která třeba vyžaduje větší trpělivost. Jinak, konkrétně na našem oddělení, klobouk dolů před všemi, co ošetřují pacienty. Přál bych si pro ně co nejvíc vděčnosti a uznání za jejich práci. Je opravdu těžká a odpovědná,“ uzavřel.