Pardubice - Na začátku prázdnin zesnula Jiřina Weissová (15. 2. 1924 – 30. 6. 2024) ve věku sto let. Celý svůj profesní život zasvětila Pardubické nemocnici. Nastoupila v roce 1953 a byla v té době třetí sloužící lékařkou na kožním oddělení. Pacienty léčila až do svých 92 let.
„Pamatuju si ji jako velmi vzdělanou dámu, která byla razantní, ale zároveň velmi laskavá,“ vzpomíná primář kožního oddělení Pardubické nemocnice David Stuchlík. Jiřina Weissová byla na pacienty přísná, ale v tom pozitivním slova smyslu. „Byla jedním z mých prvních učitelů, nastoupil jsem jako mladý lékař a ona ke mně měla takový až dalo by se říct mateřský vztah. A hlavně mě toho hodně naučila. Třeba to, že práce kožního lékaře znamená: vidět, vědět na co se dívám, jak se na to dívám a poznat to. Byla velmi zkušená praktička,“ dodal David Stuchlík. Lékařka pracovala na kožním oddělení celý život a chodila vypomáhat i po odchodu do důchodu: „Už se trochu prala s počítačem, ale velmi statečně, a nakonec ho i ve svém věku zvládla používat,“ neskrývá obdiv primář.
Celoživotní sportovkyně
Jiřina Weissová si život bez sportu neuměla představit. Lyžovala, plavala, chodila po horách a jezdila na kole. „Byla sportovkyní tělem i duší a měla neskutečnou kondici i po devadesátce,“ vzpomíná Jiří Andrt, který v nemocnici pracoval jako správce. S paní doktorkou si rozuměl i proto, že on sám je bývalý vrcholový sportovec: „A můžu vám říct, že jsem ji obdivoval. Ona vždycky už v březnu říkávala: ‚Půjdu si zaplavat do Labe,‘ a já na to, že se zbláznila. Ale ona řekla: ‚Já to takhle mám ráda, mně studená voda nevadí, prostě musíš nejdřív odhrnout kry a pak jdeš plavat,‘ a na to nešlo nic namítat,“ směje se Jiří Andrt.
Obětavá žena
Jiří Andrt vnímal Jiřinu Weissovou jako ženu, která jednala férově, mluvila na rovinu jak s pacienty, tak s kolegy, a zároveň byla velmi obětavá: „Kdykoliv po ní někdo něco chtěl, tak velmi ochotně vyhověla, dokonce doběhla ona za ním, místo, aby mu řekla, aby se stavil za ní na ambulanci. A takhle se nechovala jen k ostatním lékařům, ale i k pacientům. Ona do práce chodila velmi ráda.“
Bývalý správce nemocnice, který se o ženu v posledních letech jejího života staral, vzpomíná i na situaci, která mu dodnes vhání slzy do očí: „Jednou, když jsem jí doma něco opravoval, mi najednou řekla: ‚Jirko, ty víš, že nikoho nemám. Chtěla bych tě požádat, jestli bys v případě, že se se mnou něco stane, zařídil můj pohřeb,‘ a to mi spadla brada a nevěděl jsem v tu chvíli, jestli na to vůbec dokážu odpovědět. A jsem moc rád, že jsem svůj slib mohl dodržet.“
Tajemství dlouhověkosti
„Myslím, že její síla byla v neuvěřitelném optimismu a celoživotní vitalitě,“ odpovídá primář David Stuchlík na otázku, v čem vidí tajemství lékařčina vysokého věku. „A samozřejmě i ten sport. Byla v neskutečné kondici, až do 90 let jezdila na lyžích, a ještě několik let před stovkou byla soběstačná a aktivní.“
Jiřina Weissová byla také velmi společenská a až do pandemie covidu se každý týden scházela se svými kolegy z Pardubické nemocnice, emeritním primářem psychiatrie Vladislavem Rulem a emeritním primářem očního oddělení Janem Iserlem. Právě on si společných setkání velmi vážil: „Jiřina byla skvělá společnice a umožnila nám, když už jsme byli v důchodu, sdílet novinky z Pardubické nemocnice i z medicíny.“
Jan Iserle, kterému bude v říjnu 105 let, znal lékařku ještě jako žákyni, a stýkali se i mimo práci: “Zažil jsem s ní mnoho zimních túr na běžkách v Krkonoších, byla to velká žena s mnoha zájmy a zkušenostmi jak z medicíny, tak z běžného života,“ dokončil emeritní primář své vzpomínání s neskrývaným dojetím.
Zdroj: TZ Nemocnice PK