ČR - Myroslava Vodenková bydlí v Nečíně u Dobříše, v ČR žije 13 let, z prvního manželství má syna. Nyní je vdaná za Čecha a má s ním dceru. Pochází z jedné ze západních oblastí Ukrajiny. Proč přijela do Česka? Jak tam vidí současnou situaci? Je v kontaktu se svými blízkými z této válkou zkoušené země?
Jaký byl důvod, že jste se rozhodla přijít sem, do České republiky a opustit Ukrajinu?
Důvod byl takový, že na Ukrajině, kde jsem pracovala, se změnila situace. Já jsem studovala univerzitu, mám inženýra chemie, mám i maturitu. Pracovala jsem v chemické fabrice u nás na Ukrajině a pracovala jsem v laboratoři. Přišla taková doba, někdy v roce 2008, 2009 a tam u nás prostě všechno zavřeli. Prostě někdo přijel a řekl, to se zavírá. A já zůstala bez práce, Tak jsem si udělala pracovní vízum na rok a přijela jsem do Čech pracovat. To se mě strašně líbilo, protože tady to není Ukrajina. Tam člověk pracoval třeba tři měsíce a nedostával žádnou výplatu. Já v té době měla syna, tomu bylo 8 let, takže jsem potřebovala mít nějaké peníze. Tak jsem přijela sem.
Jak vás tady místní přijali?
Přijali mě velice dobře. Mě se tady strašně líbilo. A můžu říct, že i vlastně český stát, možná i kvůli tomu, že je v Evropské unii, nevím, tak člověka, co pracuje, hodnotí hodně dobře.
Proto jsem přijela sem, abych měla nějakou korunu, abych uživila svoje děti, protože můj první manžel byl takový chlastáč, on prochlastal všechno, co jsme měli, bylo to tímhle důvodem.
Určitě víte, co se nyní na Ukrajině děje. Vy jste se ještě rozhodla jet před pár dny za svojí rodinou. Jak to vnímáte, teď momentálně tu situace na Ukrajině? Kam jste jela a jak to tam nyní vypadá?
Já pocházím ze Západu, z Ivanofrankivské oblasti. Já jsem jela za nimi, protože... měla jsem jakože trošku strach a chtěla je trošičku podpořit v tomhle, co se děje. Jenže byl trochu problém, protože nemám české občanství, nejsem Češka, takže jsem si musela vyměnit cestovní pas.
Co se děje? Lidi jsou zneklidnění, prostě je to tam takový chaos, šílený chaos, ale u nás na Západě strašný ticho. Spíš to jde centrem Ukrajiny a tady ten jih. Teď už jsou na Kyjevě, ale ten zaplať pán Bůh, drží. Chtěla bych říct, že na hranice lidé přivážejí svoje děti, bojí se o ty děti. A musím říct, že naši Ukrajinci, naši manželé, bráchové, tátové, tak drží tu Ukrajinu. Je chaos, je strašný chaos. Člověk neví, o co přijdeme, za tu dobu 30, 40 let, co jsme drželi, stavěli baráky a byty, kam to půjde. Člověk strašně chce za tu Ukrajinu bojovat, protože máme zemi, my si pěstujeme svoje brambory, pšenici, máme zahrádky, všechno svoje. My máme z čeho žít! Proč se tohle děje, to nevím, to se nikdo nedozví, asi to je nějaká politika, nevím.
Vy jste ještě před pár hodinami byla na hranicích, manžel pro vás jel autem, protože viděl, jak ta situace vypadá. Jak jste to prožívala? Říkala jste mi, že to na vás těžce působilo.
Tam byly strašné fronty, tak sedm kilometrů dlouhé fronty. Na Ukrajině se nedá natankovat žádná nafta, žádný benzín. Lidi tam stáli.
Jak jsem se sem dostala? Prostě my jsme stály s dceruškou a nějaký člověk jel, tak jsem se s ním domluvila, a tak nás dovezl na hranice. A z hranice jsme šly s dceruškou pěšky. Pak nás tam vzali ještě nějaký lidi, protože já jsem přijela včera ráno a na hranici jsme byly ve čtvrtek, to už to začalo, protože ve čtyři ráno už nám oznámili tento vojenský stav. Takže já nevěděla co, chtěla jsem vzít rodinu s sebou, ale oni nemají cestovní pas, takže říkali odjeď alespoň ty, protože dcera tady chodí do školy, já do práce.
Jak to působilo? Je klid! Hranice ukrajinská i polská, přijímali nás úplně normálně, nebyl tam chaos, nikdo tam neřval, nikdo neutíkal, všechno úplně v pohodě v klidu.
Viděla jsem, jak manželé opouštěli manželky a jejích děti a sami tam zůstali. Ano, je to strašný, je tam strašně moc lidí, ale nikdo neutíká nebo něco takovýho.
Jste ve spojení se svojí rodinou?
Ano, jsem, mluvím s nimi každý den. Doufám, že přijedou sem, čekám na ně. Jenže moje sestra má roční dítě. Prostě ona by s ním dva nebo tři dny stát na hranicích nevydržela.
Co myslíte, kam až takhle situace zajde? Ruský ministr zahraničí řekl, že je ochotný s Ukrajinou vyjednávat, ale až potom, co složí Ukrajina zbraně. Ukrajina si ale nechce nechat vzít tu svobodu, co vybojovala před několika lety. Nemáte strach, že to skončí nějakým obřím masakrem, neštěstím?
Je to jenom můj osobní názor, ale vím, jak žije Rusko. Tam žije jenom Moskva, Sankt Petěrburg a Novgorod. Tam možná lidí žijí a něco mají. Ale podle mě Putin chce vzít tady tu Ukrajinu, protože my jsme takový lidi, já nevím, jak to říct, my jsme pracovití, máme zem, máme všechno, my dokážeme postavit barák z ničeho a dokážeme i něco vydělat. My nesedíme, neprosíme. My prostě chceme pracovat a možná tohle Putin chce tohle od nás. A nebo něco tam je s Amerikou, to už je politika, v tom se já nevyznám. On nechce, aby šla Amerika něco dělat na Ukrajinu, ale k nám nikdo nešel! Proč on jde na nás? Proč zalez do Afgánistánu? Můj pocit je takový, že chce zem, protože to Rusko je bídné.
Chcete něco ještě říci na závěr?
Na závěr bych chtěla říct – Jsem Ukrajinka, mám ráda Ukrajinu! Doufám, že to dopadne dobře! A strašně moc bych chtěla poděkovat těm lidem, tomu člověku, když jsme přijely s dcerou a manžel v Polsku nás nemohl najít, tak strašně ti Poláci nám pomohli, když jsme tam stály tři hodiny u hranice. A poděkovat lidem, kteří nás berou jako lidi a neberou nás jako běžence, kteří utíkají od někoho. Ano, utíkají ty ženy s dětmi, protože mají strach, aby to dítě žilo, a aby to nějak dopadlo dobře.
