Pardubický kraj - Jak se starat o oči? Zatěžujeme je víc než dříve? A jak zajímavý a rozmanitý je vlastně obor očního lékařství? Nejen o tom hovořil primář očního oddělení Litomyšlské nemocnice Vladimír Líška.
Starají se lidé podle vás dobře o své oči? Spousta z nás je dnes hodně namáhá, hodně času trávíme na počítači, tabletu nebo mobilu…
Otázka je, co přesně znamená, že se správně staráme o naše oči. Pokud na počítači pracujete, tak se tomu asi nelze úplně vyhnout. Samozřejmě můžete očím ulevit, že si budete dělat přestávky a třeba si je na chvíli zavřete. Jak se člověk dívá do monitorů, je víc soustředěný, mrká méně než normálně, a tak dochází k vysychání slzného filmu. Mrkáním se obnovuje a když méně mrkáte, vodní složka se vám více odpařuje a k večeru můžete mít unavené oči. Nebo vás píchají, tlačí, máte dojem, že víčka jsou těžká. Když si uděláte pauzy nebo občas promnete oči, případně použijete různé lubrikační kapky proti poruchám slzného filmu, tak se jim dá ulevit. Někdy stačí třeba jen kyselina hyaluronová, aby se osvěžil slzný film. Je dobré dbát na hygienu práce, dělat si přestávky a chvíli nechat oči odpočívat.
Vnímáte, že oči dnešní generace oproti těm předchozím výrazněji zatěžuje, právě kvůli počítačům, mobilům, tabletům?
Problém je to hlavně u dětí, když se dlouhodobě dívají do blízka. Potom je zde riziko různých refrakčních vad. Různými studiemi je prokázáno, že při nadměrném užívání mobilů, počítačů a tabletů se zvyšuje možnost krátkozrakosti. U dospělých už to zas až takový problém není. To by člověk musel mít celotělovou poruchu tvorby kolagenu, ale spíš nastávají potíže v tom směru, že se oči dostanou do nepohody. Nepříjemné jsou i nepoznané refrakční vady. Můžete mít třeba půl nebo jednu dioptrii, zdá se vám, že vidíte normálně, ale když se máte dívat do blízka, tak se oči musí hodně namáhat, zaostřit pomocí tzv. akomodačních svalů. Pokud jsou dlouhodobě napínány, jsou oči unavené a pobolívají. V případě refrakčních vad ale mohou pomoci adekvátní brýle. Pak už se oko tolik nenamáhá, protože nemusí tolik ostřit.
S čím se běžně setkáváte na očním oddělení Litomyšlské nemocnice?
Nejčastější jsou operace šedého zákalu. V případě pohotovostní služby běžně řešíme záněty, cizí tělíska v oku nebo náhlé ztráty vidění. Občas dojde i k většímu úrazu oka. Těch ale naštěstí už není tolik, po sametové revoluci jich výrazně ubylo. Firmy zjevně začaly více dbát na bezpečnost práce, a tak úrazů tohoto typu už je dnes minimum.
Na očním oddělení však máte i speciální poradny.
Ano, sítnicovou pro nemoci sítnice a sklivce a glaukomovou pro diagnostiku a léčbu zeleného zákalu.
Práce očního lékaře v nemocnici je v něčem určitě jiná než v ambulanci. V čem je podle vás největší rozdíl?
Záleží na vybavení a na tom, jak je oční lékař erudovaný. Klinické pracoviště v nemocnici má většinou jednak větší možnosti operativy a mívá k dispozici více přístrojů a techniky. Například optickou koherentní tomografii, která detailně zobrazí průřez sítnicí u nemocí centra sítnice a objektivně měří vrstvu nervových vláken, jsme v Litomyšlské nemocnici měli na východě Čech jako druzí. A ani jinde po republice jich v té době moc nebylo, kromě klinických pracovišť. Snažíme se být specializovaným pracovištěm pro východní část Pardubického kraje. Pomáháme lékařům v terénu, když potřebují něco zkonzultovat, v něčem se ujistit, zpřesnit diagnostiku. Přece jen, v ambulanci zpravidla pracuje lékař sám a většinu jeho práce představují rutinní činnosti. Takže někdy je rád, když si s někým může popovídat a vyměnit zkušenosti.
Jak vy sám jste se dostal k medicíně a konkrétně k očnímu lékařství?
Medicína byl můj vysněný obor, přestože v rodině jsme žádného lékaře neměli a nebyl to ani žádný osobní zážitek, po němž bych si řekl, že se chci věnovat medicíně. Prostě to tak přirozeně vyplynulo. U přihlášek na vysokou školu jsem měl sice jako zálohu matematicko-fyzikální fakultu, ovšem prioritou pro mě byla medicína, přestože jsem se na ni dostal až na odvolání. A oční? Už na gymnáziu jsem měl ve 3. ročníku na biologickou olympiádu jako téma Akomodace očí s refrakčními vadami po adaptaci na sluneční světlo. To byla v roce 1997 moje první práce v tomto oboru.
A co bylo dál?
Poté jsem studoval v Olomouci na lékařské fakultě, kde jsem po studiích pracoval jako pomocná vědecká síla na oční klinice u docenta Vymazala. Po skončení vysoké školy jsme společně s mou budoucí manželkou hledali volné místo. Je učitelkou, pochází z Holic a chtěla být blízko rodičům. Zrovna se naskytla příležitost v Litomyšli, tak jsme se ocitli zde.
V čem podle vás může dnes oční lékařství zaujmout další zájemce?
Je to velmi rozmanitý obor. Když jsem nastupoval, nebyla moc dostupná kvalitní technika a ani léčba nebyla na první pohled tak úspěšná. Od té doby šel vývoj hodně dopředu. A to jak po technické stránce, tak i z hlediska operací. Své si v něm najde ten, koho lákají operace, ale i ten, koho baví pracovat například se zobrazovacími přístroji. Jde o relativně „nekrvavý“ obor a i když se o něm říkalo, že je převážně pro ženy, myslím, že může být atraktivní i pro muže. Teď máme na oddělení hned dva mladé, kterým se líbí možnost spojit mikrochirurgii s nejrůznějšími technickými vymoženostmi.
A kdy má oční lékař pocit z dobře vykonané práce?
Poměrně rychlá zpětná vazba je v případě operací, kdy pacient prakticky druhý den vnímá, že se mu výrazně zlepšil zrak. To pak je velká satisfakce, když najednou přijde a vypráví, jak vidí mnohem lépe barvy a, především ženy, dorazí domů a řeknou…
…musíme vymalovat!
Přesně tak. Často říkají, že předtím neviděly, že už doma mají tak zašlé zdi.
Nejen prací živ je člověk. Jak vůbec relaxujete?
Velkou radost mi nyní dělají vnoučata. Také se snažím cestovat a jezdit na výlety, a to jak po tuzemsku či zahraničí. Rád se podívám do galerií, na různá umělecká díla. Občas se v rámci udržování fyzické kondice někam vydám na elektrokole. Naši mladí sice tvrdí, že elektrokolo není žádné kolo, ale když všude kolem Litomyšle máte nějaké kopečky, tak je to skvělá věc. Jak jsem jezdil na klasickém kole, tak mne vždycky na začátku zmohl nějaký kopec a už jsem moc nemohl jet dál. Teď si ho v klidu vyjedu a můžu pokračovat v pěkné projížďce. Když jsem s tím začal, tak jsem si říkal, že je fajn, že konečně také poznávám místa a adresy, které jsem znal z práce jen jako bydliště pacientů.
Co byl pro vás silný cestovatelský zážitek?
Zajímavé bylo, když jsem se ocitl na Havaji. Ta mi přišla jako hodně příjemná exotická destinace. Byl jsem rád, že jsem si tam mohl půjčit auto, procestovat ostrov, vidět moře, pláž s černým pískem, vyhaslou sopku či bambusové háje. Lehce humornou příhodu mám z Bhútánu, odkud jsem posílal pohlednice s bhútánskou poštovní známkou, na které bylo razítko a můj vlastní portrét. Když jsem se ptal mého kamaráda z Olomouce, jestli mu můj pozdrav došel, tak řekl, že ano, ale strašně se divil, co je na něm tak zajímavého. Mého portrétu si vůbec nevšiml…
